Věřím v mimozemský život?

Vlastně nevím. Než si na tuhle otázku odpovím, musela bych si nejdřív položit jinou: Co vlastně považujeme za život?

Když se řekne mimozemský život, většinou si okamžitě představíme nějakou bytost. Ideálně inteligentní, která chodí po dvou, má hlavu, oči, ruce a samozřejmě technologii, díky které se k nám může dostat. Jenže život může být mnohem jednodušší. Mohou to být mikroorganismy, nějaká forma rostlinného života nebo něco, co si dnes vůbec neumíme představit. Třeba tribbly ze Star Treku.

Takže ano, připouštím, že někde ve vesmíru život existovat může. Ale že bych v něj věřila? To asi ne. Já se té představy spíš trochu bojím.

Protože pokud mluvíme o inteligentní civilizaci, která by byla schopná překonat obrovské vzdálenosti vesmíru a dostat se až k Zemi, začíná být moje představivost poněkud nepříjemná.

Taková civilizace by totiž musela být technologicky někde úplně jinde než my. A pak si říkám: Proč by sem vlastně letěla?

Může nás samozřejmě jen pozorovat. Může být zvědavá. Může být mírumilovná. Může nás považovat za zajímavý primitivní druh a nechat nás být. Jenže já pořád vycházím z jediné inteligentní civilizace, o které s jistotou víme, že existuje.

Z lidí.

A historie nám zrovna nedává moc důvodů věřit, že když někdo dorazí někam, kde objeví něco, co potřebuje nebo chce, automaticky se rozhodne žít v míru s původními obyvateli.

Takže kdyby se jednou na obloze objevila mimozemská loď, určitě bych nebyla mezi těmi, kteří by nadšeně mávali a říkali: „Vítejte na Zemi!“

Spíš bych začala dělat zásoby a vyráběla dobrý kryt.

A právě proto mě vždycky bavily příběhy o mimozemských invazích. Ne proto, že bych věřila, že nás zítra přiletí někdo vyhladit. Ale protože to jednoduché „Co když?“ je zatraceně zajímavé.  A na takovou možnost je dobré být připravený.

A přesně na tom stojí i Invaze zlodějů těl Jacka Finneyho.

Je to klasické sci-fi z roku 1955 a je to na něm znát. A myslím to jako kompliment. Dnes jsme zvyklí, že příběh musí pořád někam gradovat. Přijde problém, situace se zhorší, objeví se ještě větší problém, hrdinové utečou, znovu je něco napadne… a když už to vypadá, že je konečně vyhráno, přijde další katastrofa. Ideálně každých pár stran.

Tady nic takového nečekejte. Tady je svět ještě v pořádku.

Finney vypráví pomalu a nechává děj přirozeně plynout. Napětí nestaví na neustálé akci, ale na postupném pocitu, že něco není v pořádku.

V poklidném kalifornském městečku Mill Valley si místní lékař Miles Bennell začne všímat podivných změn. Lidé přicházejí s tím, že jejich blízcí nejsou tak úplně sami sebou. Vypadají stejně, pamatují si stejné věci, ale něco zásadního se změnilo.

Zmizely emoce.

A právě v tom je podle mě síla celého příběhu.

Nejde jen o to, že někdo vytvoří kopii člověka. Jde o otázku, jestli je člověk pořád člověkem, když z něj odstraníte lásku, strach, touhu, bolest, radost a všechny ty věci, které z nás dělají poněkud chaotické a nepředvídatelné bytosti.

Někdo by možná řekl, že je kniha místy až nudná. Já bych to tak ale vůbec nenazvala. Je prostě pomalejší a mně tenhle způsob vyprávění sedl. Nemám potřebu, aby mě autor každých pár stran šokoval novým zvratem. Tady má příběh prostor postupně budovat atmosféru a hlavně otázku, co byste dělali vy, kdybyste přestali věřit lidem kolem sebe.

A právě to mě bavilo.

Když se člověk podívá na dobu, ve které kniha vznikla, dostává tenhle strach ještě další rozměr.

Padesátá léta byla dobou studené války, strachu ze Sovětského svazu, komunismu a jaderných zbraní. V Americe navíc probíhal McCarthyismus a s ním spojená atmosféra podezřívání. Nepřítel nemusel být někde daleko. Mohl být mezi vámi. Mohl vypadat úplně stejně jako vy a vy jste nemuseli poznat, na čí straně vlastně stojí.

Proto se Invaze zlodějů těl dodnes vykládá různými způsoby – jako příběh o komunismu, o McCarthyismu, o konformitě, o ztrátě individuality nebo jednoduše o strachu z toho, že společnost přestane být sama sebou. A právě to je na něm zajímavé.

Ten příběh umožňuje několik výkladů a právě proto je nadčasový.

A když jsem při čtení přemýšlela o tom, proč vlastně tolik sci-fi z padesátých let pracuje právě s představou, že někdo převezme člověka, jeho tělo, mysl nebo identitu, vybavila se mi ještě jedna kniha.

Vládci loutek Roberta A. Heinleina.

Četla jsem je už před nějakými třiceti lety a při Finneyho knize jsem si na ně znovu vzpomněla. Pokud vás tohle téma zaujme, můžete po Vládcích loutek sáhnout v knižní podobě nebo jako po audioknize.

Obě knihy vznikly v padesátých letech a obě pracují s podobným základním strachem: někdo cizí se dostane mezi nás a postupně převezme kontrolu.

Ale způsob, jakým to oba autoři udělali, je úplně jiný.

U Finneyho mimozemšťané vytvářejí dokonalé kopie lidí. Tělo je stejné, vzpomínky zůstávají, všechno na první pohled sedí. Jenže člověk už nemá emoce. Kopie je vlastně člověk zbavený toho nejlidštějšího.

U Heinleina je to mnohem fyzičtější. Mimozemský parazit se člověku přichytí na záda a ovládne jeho nervový systém. Člověk přitom zůstává uvnitř vlastního těla. Vnímá, co se děje, ale nemůže své tělo ovládat.

U Zlodějů těl se tedy bojíte, že člověk, kterého milujete, už není sám sebou.

U Vládců loutek se můžete bát, že sami zůstanete uvěznění ve vlastním těle.

Jedna kniha staví na paranoii a nedůvěře k lidem kolem vás, druhá na fyzickém napadení a převzetí kontroly. A přesto mají společný základ: co se stane s člověkem, když mu někdo vezme možnost být sám sebou?

A pak samozřejmě přišlo filmové zpracování.

Nejvíc jsem měla v hlavě kultovní Invazi zlodějů těl z roku 1978 s Donaldem Sutherlandem, kterou jsem kdysi viděla. Ta je mnohem temnější, výraznější a vizuálně působivější. Philip Kaufman přesunul příběh do San Francisca a z původní paranoie udělal mnohem intenzivnější psychologický horor.

První filmová adaptace knihy vznikla už v roce 1956, tedy prakticky ihned po jejím vydání. V hlavní roli doktora Bennella se objevil Kevin McCarthy, který si dokonce zahrál maličkou roli i v remaku z roku 1978. Film se odehrává v malém městě Santa Mira a zachovává základní premisu lékaře, který postupně odhaluje, co se kolem něj děje. Zajímavé je, že původně zamýšlený beznadějnější konec byl kvůli požadavkům studia změněn a film nakonec dostal rámec s nadějnějším vyústěním.

Film z roku 1993, Body Snatchers, se vydal zase úplně jinam. Děj přesunul na vojenskou základnu v Alabamě a hlavní postavou se stala dospívající dívka Marti. Prostředí vojenské základny je přitom docela příznačné – místo, které má představovat obranu a bezpečí, se stává místem, kde se invaze odehrává. Film je také mnohem vzdálenější původnímu románu než první dvě adaptace.

A pak je tu Invaze z roku 2007 s Nicole Kidman a Danielem Craigem.

Ta už klasické lusky úplně opouští. Mimozemská invaze dostává podobu infekce, která se šíří mezi lidmi a během spánku je mění. Příběh se přesouvá do Washingtonu a film se snaží reagovat na obavy své doby – mimo jiné na politickou situaci po 11. září a válku v Iráku.

Zajímavé je, že právě u tohoto filmu si lidé někdy pletou předlohu s Vládci loutek Roberta A. Heinleina. Není divu – obě knihy pracují s velmi podobným motivem mimozemšťanů, kteří postupně přebírají kontrolu nad lidmi. Invaze ale vychází z Finneyho Invaze zlodějů těl, zatímco Vládci loutek jsou úplně jiný příběh. A shoda roku 2007, kdy se kniha Vládci loutek odehrává, tomu zmatku rozhodně nepomáhá.

A ještě jedna pěkná kuriozita: Donald Sutherland si zahrál v obou těchto příbězích. V Invazi zlodějů těl z roku 1978 je Matthew Bennell, zatímco ve filmových Vládcích loutek z roku 1994 ztvárnil agenta Andrewa Nivense. Takže stejný herec, podobné téma, ale dva úplně rozdílné mimozemské způsoby, jak převzít člověka.

Je vlastně fascinující sledovat, jak se příběh Finneyho knihy mění podle doby, ve které je vyprávěn. V padesátých letech v něm rezonoval strach z konformity a nepřítele uvnitř společnosti, v sedmdesátých letech paranoia a odcizení uprostřed velkoměsta. Devadesátá léta přenesla invazi rovnou do armádního prostředí a v roce 2007 dostala podobu infekce, politiky a strachu z toho, co se může nepozorovaně šířit mezi lidmi. Stejný základ. Jiná doba. Jiný strach.

A právě to mě na tom baví.

Protože mimozemšťané se mohou změnit. Může se změnit město, způsob invaze i samotné filmové zpracování. Ale základní otázka zůstává.

Co když člověk, kterého znáte, už není člověkem?

A když odhlédnu od všech filmů, srovnávání a úvah o tom, čeho se lidé v padesátých letech báli, zůstává mi především samotná kniha.

Invaze zlodějů těl není postavená na velkých zvratech ani na zběsilé akci. Její síla je někde jinde. Finney vezme jednoduchý nápad a nechá ho postupně pracovat.

A právě tenhle způsob vyprávění mi sedl.

Dnes se často setkávám s knihami, které mají potřebu neustále přihazovat další problém, další nebezpečí a další zvrat. Tady nic takového není. Příběh se nesnaží za každou cenu překonávat sám sebe. Spoléhá na nápad, atmosféru a otázku, která je možná děsivější než jakýkoliv mimozemský útok.

A možná právě proto mi vůbec nevadilo, že je kniha pomalejší.

Naopak.

Po všech těch příbězích, které musí být větší, rychlejší a hlasitější, pro mě bylo příjemné vrátit se ke sci-fi, které si vystačí s dobrým nápadem a nechá ho postupně pracovat.

Tohle je přesně ten typ sci-fi, který mám ráda.

Za mě výborná klasika.

A ano – přesně tenhle návrat ke kořenům jsem potřebovala.

Moje hodnocení: Příběh: 8/10, Dojem z knihy: 9/10, Celkem: 9/10