Ondřej Šanc: Jako po drátku
Kniha Jako po drátku mě zaujala především tím, že mi svým zaměřením připomněla knihu Žiť sa musí, prvotinu mého kamaráda Branislava Adamce. Obě knihy jsou debuty svých autorů a obě lze číst jako rodinné ságy, sledující osudy několika generací na pozadí velkých historických změn. Právě proto mě lákalo je mezi sebou porovnat.
Zásadní rozdíl je už ve způsobu vydání. Zatímco Žiť sa musí vyšlo samonákladem, Jako po drátku bylo vydáno prostřednictvím nakladatelství a jeho vydání podpořilo Ministerstvo kultury České republiky. Odlišný je také čas, do něhož jsou příběhy zasazeny – román Ondřeje Šance se odehrává dříve, na konci 19. století, a dějově se rozprostírá téměř přes dvě století.
Příběh začíná v roce 1850 v kysuckých horách, kde se v chudé drátenické rodině narodí Zoltán. Rodinu živí především jeho matka Maria, která se po smrti partnera vydává na cestu za lepším životem. Ta nás zavede do Ústí nad Labem, tehdy rychle se rozvíjejícího průmyslového města monarchie, a později až za oceán do Ameriky. Román sleduje nejen osudy Zoltána, ale i dalších generací, a vrací se zpět do Československa téměř až do současnosti.
Ondřej Šanc klade důraz na historii všedního dne – na obyčejné lidi, jejich práci, přežívání a snahu obstát ve světě, který se rychle mění. Používá i dnes citlivé označení „cikán“, které však vysvětluje jako historicky autentické a spjaté spíše se způsobem života než s etnickým dělením. Výraznou roli v románu hraje také protixenofobní a protirasistická rovina.
Autor se netají inspirací dobrodružnou literaturou Karla Maye či Ernesta Thompsona Setona. Vyprávění má spád, je plné putování, přátelství i střetů s tvrdou realitou doby. Zajímavým prvkem je také zapojení skutečných historických osobností, jako jsou Karel May, Eduard Štorch, Ernest Thompson Seton nebo Zdeněk Burian, které propojují fikci s reálnými dějinami.
Ve srovnání s knihou Žiť sa musí je však Jako po drátku dějově otevřenější. Zatímco u Adamcovy knihy jsou osudy rodiny Dolinajovců uzavřené a čtenář se dozví, jak jednotlivé postavy dopadly, u Šancova románu některé linky zůstávají nedořečené – například se už nedozvíme, co se stalo s matkou Zoltána. To může u části čtenářů vyvolat pocit neúplnosti, na druhou stranu to odpovídá širokému pojetí generační ságy, kde ne všechny příběhy mají jasný konec.
Velkou předností knihy Žiť sa musí je jazyk – stylizovaný tak, že čtenář má pocit, jako by kniha vznikla už v první polovině 20. století. Právě jazyk dodává příběhu silnou autenticitu, i když je pro některé české čtenáře náročnější. Jak jsem zjistila, několik kamarádek knihu kvůli tomu odložilo nebo nedočetlo, což je podle mě škoda.
Jako po drátku je naopak jazykově přístupnější, více sází na dějovou šíři a historický kontext. Obě knihy pracují s podobným tématem, ale každá jiným způsobem. Zatímco Žiť sa musí je uzavřený, jazykově výrazný rodinný příběh, Jako po drátku nabízí široce rozkročenou generační ságu, která propojuje historii, dobrodružství a osudy obyčejných lidí.
Hodnocení: příběh 7/10, dojem z knihy 8/10, celkem 8/10
Anotace z knihy
Poutavá generační sága začínající v roce 1850 vás provede dvěma stoletími a dvěma světadíly. Ve stejné době, kdy železnice spojila Vídeň s Hamburgem a parníky vytlačily plachetnie na cestě do Ameriky, se v divokých kysuckých horách narodí Zoltán. Chudou drátenickou rodinu živí hlavně matka Maria, ale hospodářství sama nezvládá, a proto se na radu světaznalého kmotra vydává za lepším. Míří do Ústí nad Labem, donedávna ospalého města, které se díky trati, řece a nekonečným zásobám uhlí stalo přes noc neuvěřitelně kypícím centrem nové éry, s desítkami továren a s největším přístavem celé monarchie, kde se mísily osudy tisíců lidí mnoha národností. Tak začíná napínavá odysea, která čtenáře zavede z Horních Uher až do Ameriky, příběh o přátelství u táborových ohňů a o nelehké snaze obstát ve světě uhelného kouře.
